Byla taková prostinká blondýnka a rázem nejfotografovanějším objektem a nejfotogeničtějším čumáčkem na planetě snů. Skutečnou sličnou ikonou 20. století. To to letí, pod sukněmi jisté dámy Marylin Monroe. Some like it hot comedy.

Marylin Monroe je již přes 50 let pochovaná v klidu a v pokoji, a přesto stále září, juchá a vzrušuje hladinu adrenalinu nejednomu z nás. Opravdu jen málokdy se o ní psalo jako o nadané herečce, ale vždy jako o sex symbolu hlasitému jako bomba v biografu. Asi nejvýstižněji pojmenoval její úděl jeden statečný „přítel“, režisér Elia Kazan: „Bylo to prosté dítě s dobrým srdcem, které Hollywood položil na lopatky a ehm, roztáhl mu údy.“

MÚZA I KULTURNÍ FENOMÉN BOŘÍCÍ HRANICE…

Když se florentské Museo Salvatore Ferragamo rozhodlo vyseknout hlubokou poklonu Marilyn Monroe a uspořádat jí výstavu, chtělo nabídnout i jiný než prvoplánový pohled na křivky MM. Kromě toho, že se podařilo nashromáždit skutečně působivou kolekci střevíčků, šatů a filmových kostýmků, které na své (často prý pouze přírodně nahé) tělo Marilyn navlékala, a prezentovat ji jako módní ikonu, představuje výstava herečku jako múzu a svého druhu kulturní rachot, senzaci, fenomén.

Řada Marilyniných fotografií je tu dávána do kontextu s klasickými díly výtvarného umění: antické sochy a torza, Botticelliho Zrození Venuše, Leda s labutí ze školy Leonarda da Vinci, nebo soška Spící nymfy od Antonia Canovy… Všude najdeme takřka shodné držení ladného těla, stejný postoj, gesto, vyjádření pocitů, úklon šíje či pohled jako na mnoha hereččiných momentkách. Jako by staří mistři malovali a tesali výhradně podle Marilyn.

NOHY CUDNĚ SEMKNUTÉ, TO TAKÉ ZABÍRÁ…

I jedna z nejskandálnějších záběrů, která MM zaručeně zkomplikovala život, akt z roku 1949, má – krom zjevného erotického náboje – značnou výtvarnou hodnotu, tvrdí časopis Instinkt, a ten nikdy nelže a nemlží. Chachá. Nahá Marilyn tu sedí na červeném sametu, její bělounká kůže září z temně rudého pozadí, stejnou barvu mají i její smyslně pootevřené rty. Nohy cudně semknuté a přitažené k tělu, lascivně zakloněná hlava ovinutá levou paží – jako by se odevzdávala a bránila zároveň. Ve velmi podobné póze namaloval v roce 1634 Francesco Furini kajícnou Máří Magdalénu. Na výstavě se můžeme přesvědčit na vlastní oči.

Tahle fotografie se stala skvělým obchodním artiklem, na němž zafungoval zákon trhu a výdělky se hrnuly ve prospěch nepřeberného počtu výrobců propagačních zbytných zbytečností. V průběhu let mila milionkrát kopírována na hrací karty, kalendáře, propisky nebo přívěšky na klíče. To já furt nosím havajskou klíčenku dovezenou rovnou z Havaje, protože jsem fanoušek hudby Melon, Hardcore Hawaiian, surfuju na netu jako blázen na desetimetrové vlně na prkně u břehů Havaje a kdesi cosi dalšího mě nutí pochvalovat si podobiznu nejedné Marilyn Monroe naživo. Mediální pozornost přitáhla v roce 1953, kdy vyšla na prostřední dvojstránce časopisu mravního kodexu o sexu Playboy, určená k vyjmutí a nalepení do garáže či futru ve fabrice. Fotografie nesla příznačný název Zlaté sny.

ZA PADESÁT DOLARŮ

Amerika se v té době potýkala s totální nesvobodou, ovládaná patologickými zabedněnci všeho druhu, viz senátora McCarthyho. Ovšem ještě větší hrozbu než Rusové představovalo pro cudné Američany odhalené ňadro. Patřilo-li toto ňadro ženě všeobecně známé, která navíc byla spojována s legendárním baseballovým dříčem a miláčkem národa Joem di Maggiem, třikrát běda její neodolatelné magii v chemii.

A tak Marilyn kapesníčkem zamáčkla slzy a učinila zklidňující prohlášení pro tisk: „Před pár lety, když jsem neměla peníze na jídlo a nájem, mě jeden fotograf, kterého jsem neznala, nenápadně prosil, abych mu stála modelem pro umělecký kalendář. Byla u toho jeho manželka, oba byli moc sympatičtí. Vydělala jsem si padesát babek, které jsem akutně potřebovala.“

NENUCENĚ MĚNILA POLOHY

Pravda se nepatrně lišila v malém málu. V devětačtyřicátém za sebou měla Marilyn pár filmů a také pár drobných chirurgických úprav zevnějšku (srovnaný předkus, vylepšený nos a bradu). Většinu toho zaplatil třiapadesátiletý šamstr střízlík Johnny Hyden, viceprezident agentury William Morris. Náklady na živobytí začínající herečky vysoce převyšovaly její možnosti, o většinu z toho se ruský emigrant Hyden ochotně postaral, ale Marilyn vyžadovala i nějaké vlastní peníze. Když jí došly, vyštrachala vizitky fotografů a za jedním z nich se rozjela.

Agent Tom Kelly fungoval pro reklamní agentury, zrovna potřeboval modelku pro kampaň na pivo. A tak Marilyn oblékla plavky, popadla půllitr a zapózovala. Klient byl nadšený a Kelly vycítil, že se s přitažlivou blondýnkou dělá tak rychle a efektivně. Pár týdnů na to ji nabídl spolupráci na kalendáři aktů. Marilyn souhlasila, proč ne, zkusit se má všechno. 27. května 1949 Kelly rozprostřel v ateliéru rudý samet, vylezl nahoru na štafle a fotografoval nahou Marilyn, jak jí to sluší v nenucených polohách. Kompozice, které malíři vymýšlejí na základě estetických pravidel, vytvářela docela spontánně s úsměvem na rtech.

Z desítek snímků se dnes dochovaly pouze dva. Tom Kelly prodal práva na kalendář za pět set babek, z toho si Marilyn vydělala skutečně onech padesát. Splátku na svůj vůz. „Marilyn stála (nebo spíš ležela) modelem nahá docela jednoduše proto, že ji to nadmíru těšilo,“ konstatoval její životopisec Donald Spoto. Má to svou logiku, běžte si zakoupit nejnovější číslo Instinktu kvůli MM v nejlepším.